Žena a kočka

Se svou si kočkou pohrává;

a je to divukrásné zříti,

jak potmě tlapka bělavá

se s bílou rukou v půtce chytí.

Své ostré nehty – ohava! –

ty hladké acháty, jež svítí

břitkostí nožů, schovává

pod rukavičkou z černých nití.

I druhá úlisně se dívá

a broušené své drápy skrývá,

než ďábel nespí v žádné z nich…

A v budoáru stinné šero,

kde zvoní její vzdušný smích,

žhne fosforových bodů čtvero.

Městské krajiny

V Paříži vězněn z příčin příliš mnohých věru

v těch horkých dobách, z věcí útěchu si beru,

jež mnoho nestojí a na dosah mi jsou,

například z ulice, kde bydlím…pod střechou,

a z její primitivní jaksi podívané,

dík samozřejmé, sprostné dobrotě, jež vane

od prahu chudých lidí k sousedovu prahu

do jejich denních a sbratřujících vztahů.

Napravo, nalevo cuchaje sady svistí

přec už jen zářijový vítr; rvavé listí

let divý napodobí ptáků šílených,

již ploší byli by, per rudozelených,

nad vřavou hádek, které sotva mnoho váží,

dělníků napilých po modrém víně v ráži,

když o křivé se slovo zkuráženi prou.

Své verše skládám tu a kouřím dýmku svou,

sám sprostný, rád se na ty sprostné byty dívám,

a s nocí rychle usnu; a že vždycky snívám,

já lepší verše, bozi, verše lepší sním,

daleko lepší těch, jež psal jsem před spaním,

vášnivé, hluboké, jak voda ze skal třpytné,

v nichž nezakulhá nic, ba ani neklopýtne,

jež slávy veliké získají mému jménu,

- a z nichž si procitna ni slůvka nevzpomenu.