Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Captatio Benevolentiae

(aneb Doporučení účelu řeči)

Ustlat si v mladé růži plané 

zní v básních hezky na pohled.

Trní jen navrch něžně plane;

sny jsou však na krev rozedrané.

Láska též nezabíjí hned

a hloupé je k ní slovo něžná:

ukolébává z povzdálí

jak antarktická zima sněžná,

polární krásná velkokněžna.

Zmrzli, kdo si s ní začali.

Komu jsem drsný, nemusí

číst, jak tam bylo komusi,

když vzácná labuť růžová

zamrzla v ledu doslova.

Malé proměny

Noční les.

Ztopořený.

Potichu sténá a jaká,

ala jaká Mléčná dráha

stéká si

po stehnech stromů

a po křišťálově růžové noci.

Ráno,

to na trávníku

protáhl se bílý pes, zdaleka

kohout zatroubí do čtyř stran

to o psu

a to o nočním lese.

A je z toho dívčí tajnosnubné,

červánek až do kořínků trav,

leč les odpovídá:

"Necivte, copak jste nikdy neviděli les?"

a "v noci se spí a sténá,

trpí se.

Z hloubi;

ze sna!"

Teď mlčí. Zarytě.

A prvý motýl opilec,

sem tam se potáceje:

"Choďte přece po špičkách; tančete,

vidíte, že les spí."

Celou noc

a celý den cosi bolí les.

Jaký dřevěný sen

měl jsem dnes k ránu

v tom lese

se znamením žluté hvězdy orseje,

se žlutou hvězdou

na každé myšlence vlastně,

když všichni tři

neprocitáme ze sna.

Gramodesky

V hradební zdi na Brnem

jak půle luny kamenné

a jako tečka vykřičníku

zlověstně trčí dělová koule;

jedna z těch málo, jež nezasely smrt.

Odtáhli arkebuzíři Thorstensena,

jenerále, tentokráte šturmoval jste marně.

A jenom na jeseň jak ozvěnou

buší zde palba kaštanů.

 altánu

pod vaší lunou kamennou

teď vysedávají, kdo lásky vodí k máji

nebojíce se ještě jasmínů

ani dělových kulí.

Na schodech brněnské radnice

do pochodu hrají

a nad dívčími výstřihy i za dne, za dne vybuchují

v polibcích svatební kytice;

co si však nad tím budem vylhávat?

Když pro radost své malé Mette

dnes u pěšin tam sbírám kaštany,

víc nežli tebe, podzime,

víc nežli procitnutí ze sna

(i za jiné)

tmy se hrozím s lavičkami, s altány

i s lunou časovanou, jež konečně

zabíjela.

Z tmy dole jako tenkrát, jak tenkrát

táhleji, melancholicky si odpověděly lokomotivy

a jako gramodeska se začalo otáčet

město.

Mezi těžkomyslnosti Bacha a menuety;

mezi vzdechy samé lásky a pláči košiláčků

vylétnou první akordy neonů

a budou hlásat zemi, nebesům,

že nakonec jistota zbývá pro útěchu:

ještě se trápím, ergo sum.

Prognózy

Chystá se asi tuhé léto v nás.

Jak brzy po slově jdou šírání

a časně žloutlo v tobě. Vidělas?

Jak těžce kalným nebem z jihu

veslují v nás havrani?

Jde pěkně na nečas.